To však spotřební společnost příliš nezajímá, neboť je ve
většině zasažena pocitem, že člověk je v určitém smyslu více, než ostatní živočichové.
V úvodní kapitole se autor zabýva úvahámi o
rovnosti živých tvorů. Vycházeje z principu, že zlé nebo špatné chování je
takové, které kříží zájmy jiných, zmiňuje někde dodnes přetrvávající předsudky
o nerovnosti lidí na základě například barvy kůže nebo etnického původu, aby tak
mohly být ospravedlněny činy nebo postupy, které vedou k újmě práv skupiny
"nerovných" osob.(str.24) Přirovnává
tento postoj k postoji, jakým člověk většinou vnímá zvířata nejen volně žijící,
ale především ta, která za nějakým účelem chová. Tedy nikoliv jako rovnoprávné
obyvatele společného prostředí, ale jako na věci, jejíchž účel, konání a smysl
je výhradně v rukou člověka, neboť ten je jim přirozeně nadřazen. Autor toto přesvědčení,
nazývané jako "druhová nadřazenost"(angl. speciesism) řadí po bok takovým
postojům, jako je rasismus anebo sexismus a používá mnohá přirovnání k otrokářství,
přežívající v tzv. západní civilizaci až do druhé poloviny devatenáctého
století. Thomas Jefferson, jeden ze zakladatelů USA, který zformuloval zásady
rovnosti v Americké deklaraci nezávislosti, se vyjádřil v tom smyslu, že ať už
je stupeň lidského talentu jakýkoliv, není měřítkem jejich práv.(Osvobození zvířat,
str. 21). Jeremy Bantham, zakladatel utilitární filosofické školy, usilující o
reformu morální filosofie, jeho myšlenku dále rozšířil:"Možná přijde den, kdy zbytek živých tvorů získá tato
práva………Otázkou není, zda dokáží myslet, ani zda umí mluvit, ale zda jsou
schopni trpět." (Osvobození zvířat, str.22-23). Poté uvádí mnoho příkladů,
týkajících se využití zvířat, především savců a hlodavců, pro vědecké účely. Některé
z těchto experimentů mají vojenské účely, jiné deklarují za svůj cíl postup ve
farmaceutických poznatcích. Pro srovnání s utrpením, které při těchto pokusech
zvířata většinou prožívají, zmiňuje pokusy na lidech v nacistickém Německu,
kterým se mělo dostat jakéhosi morálního očištění skrze ideologii o nadřazenosti
domnělé árijské rasy.
Následuje
nahlédnutí do povahy vojenských experimentů s opicemi, většinou šimpanzi a
makaky. Při těchto pokusech se uvádí za cíl získat data pro propočty přežití
vojenských sil, například schopnost vykonávat určitou činnost po ozáření nebo
otravě,testuje se odolnost proti chladu, horku, změnám atmosferického tlaku.
Povaha těchto pokusů je poměrně násilná, neboť je nejdříve potřeba zvíře
navyknout modelové situaci a sekvenci úkonů při ní, což se provádí metodou
trestání elektrošokem v případě chybného provedení. Pokus sám vždy vede ke
smrti zvířete, přičemž projde doslova nelidským utrpením, přičemž získaných dat
jsou velmi sporná, jak čas od času přiznají i sami experimentátoři. Kniha uvádí
příklad doktora Donalda Barnese, který několik
let vedl jedny z testů a odhaduje, že během nich ozařoval asi tisíc cvičených
opic. Následně napsal: "Několik let
jsem pochyboval, zda – a pokud ano, do jaké míry – budou data, která jsme
shromažďovali, prospěšná……..Dr. DeHart (vedoucí pracoviště) trval na tom, že
data budou neocenitelná, a ujišťoval mne, že oni (řadoví vojáci) nevědí, že
jsou založena na výzkumech na zvířatech."(str. 42)Pozoruhodný postoj.
Popis
psychologických experimentů na zvířatech působí jako hodně zvrhlá kratochvíle
nemocného despoty. Primáti, hlodavci, psi a kočky jsou vystavováni různým způsobům
deprivace, dlouhodobého strádání, sociální frustrace, jsou u nich vyvolávány
vzorce agresivního chování, často za užití mezi těmito vědci populárního
elektrošoku. Často jsou u těchto experimentů ne zcela jasně definovány cíle a i
výsledky bývají chabé, Singer uvádí následující příklad, který měl za úkol ověření
předpokladu, že nekontrolovatelný šok způsobuje strach. Závěr experimentu zněl:
"…je nutný další výzkum na určení
přesné povahy těchto komplexních vztahů." Tato zpráva citovala výzkum
na tomto poli zpětně za období čtyřiceti let, přesto jsou výsledky stále
nejasné(str.62). Má takový výzkum vůbec smysl, klade si otázku autor a někdy i
nejeden experimentátor…
Velmi
oblíbený test v odvětvích vojenství, farmacie, ale i kosmetiky a drogistického
zboží se skrývá pod zkratkou LD 50. Znamená lethal dose 50% a cilem takového
výzkumu je zjistit, jak vysoké množství látky je třeba testovaným zvířatům
podat, aby jich polovina zemřela. Testují se nejen bojové plyny a léky,
ale i pomerně neškodné věci, kdy smrt je
způsobena pouze velkým objemem pozřené látky. Dalším nechvalně známým postupem,
který se stal i urcitým symbolem pro ty,
kteří chtejí vyjádřit svůj nesouhlas s prováděním testů na zvířatech je tzv.
Draizeuv test na dráždivost očí, který meří, jak je látka dráždivá, je-li
aplikována do očí králíkům. Znehybněná zvířata jsou i po několik týdnů držena
bez možnosti jakýmkoliv způsobem zmírnit svou bolest s poškození oči testovanou
látkou, zatímco je vědci zkoumán postup rozsahu poškození. Anestetika jsou zvířatům
podávána jen výjmečně a nadbytečnost nebo duplicita testů je značná.(str.73)
Celkově téma testování na zvířatech navozuje v textu dojem, že se jedná převážně
o věci a poznatky, bez kterých by se naše poznání dokázalo obejít, nebo by se
tato data dala získat jiným způsobem a na závěr oddílu se autor dotýká i
problematiky nátlaku různých občanských nevládních iniciativ na zlepšení
životních podmínek laboratorních zvířat, nebo zrušení či aspoň výrazné omezení podobných
testů .
Další oddíl
knihy se věnuje chovu zvířat pro potravinářské účely. Sám tento výraz je
eufemismem, neboť tato zvířata jsou prostě chována proto, aby byla snědena. Především
tedy jejich svalovina, aby byla tepelně zpracována a pozřena a strávena člověkem.
Celý proces je řízen hlediskem výnosu, na zájmy zvířat, která sice skončí svůj život
předčasně jako jateční, nicméně i tak mají svoje typické potřeby, nebo těch,
které stráví své produktivní období jako živé stroje na mléko, vejce, či
kvalitní potomstvo, se hledí minimálně.Redukce životních potřeb chovaných zvířat
na krmení a vyměšování je ostatně pro velkochovy typická. Tlak spotřebitelů,
respektive nárůst lidské populace na Zemi a s tím spojené požadavky na zajištení většího objemu
potravin, se velmi výrazně promítají do způsobů, jakým jsou dnes potraviny
vyráběny. A to doslova, nikoliv snad pěstovány nebo odchovány, proto také tyto
procesy dnes nazýváme zemědělská a živočišná výroba. Při této výrobě jsou živočichové
degradováni na úroveň, kdy jsou vnímani podobně, jako neživé věci, které netouží
po sociálním kontaktu, necítí potřebu se množit a také nejsou žádným způsobem
schopna interakce se svým prostředím, na rozdíl od živočichů volně žijících,
plnících ve svém původním biotopu například opylovací nebo dokonce
krajinotvornou funkci, či přirozeným způsobem, například pastvou nebo lovem,
ozdravují svůj domácí biotop jako celek. V tomto bodě musím vyjádřit údiv nad
skutečností, že přestože jsou tato fakta všeobecně známa a jakýkoliv duševně
zdravý člověk na otázku, zda soucítí s živoucími tvory, odpoví nejspíš kladně,
zůstává toto chování vůči zvířatům, chovaným na užitek, nezměněno. Jakoby potřeby
člověka byly nadřazeny potřebám jiných tvorů a tímto se veškeré utrpení zvířat,
chovaných pro užitek člověka, ospravedlňovalo. Jsem puzen svým vnitřním přesvědčením
souhlasit s autorem a jeho odsudkem pocitu člověčí druhové nadřazenosti.
Chtělo by
se napsat, že kniha popisuje drastickým způsobem detaily živočišné výroby, jak
jsou zvířata chována na nedostatečném prostoru, jak jsou pozměňovány jejich
biologické cykly a šáleny jejich smysly, aby rychleji nabývala na váze, jak je
jim znemožňován pohyb, aby maso příliš neztvrdlo, jak jsou mláďata předčasně
odebírána matkám, aby tyto mohly zabřeznout další potomstvo a zbytečně se
neztrácel čas, než odchová stávající, ale nic takového kniha nedělá. Kniha
popisuje tyto postupy zcela realisticky, samy tyto detaily jsou drastické, ale široce
praktikované, neboť vedou k vyšším výnosům. Mnoho lidí, včetně autora, takové
pojetí odmítá a sám autor navrhuje určitou formu protestu proti tomuto způsobu
zacházení se zvířaty – stát se vegetariánem, jako způsob bojkotu celé této mašiny
na maso, která ještě k tomu všemu přemění 4 díly bílkovin z krmiva na 1 díl
bílkovin masné stravy (a to ještě v nejlepším možném případě), tedy poměr do
jisté míry neefektivní, a to za předpokladů, že by součásti krmiva skončily
jinak na stole lidského příbytku. Více se však opírá o argumenty a tvrzení,
která vycházejí z odmítání způsobu, jakým je se zvířaty zacházeno a nechuti
se jako konečný spotřebitel masného produktu podílet na utrpení, které
nepochybně zvířata v průmyslových velkochovech prožívají. Zvířata vnímá
jako živé tvory, kteří cítí bolest stejně, jako člověk a vycházejíc z přesvědčení,
že způsobovat ostatním živým tvorům bolest je špatné, nachází východisko v úplném
vyřazení masné stravy ze svého jídelníčku. Toto řešení doporučuje i jiným,
jakožto možnost vyjádření nesouhlasu s vnímáním živočicha pouze jako
prostředku zisku, bez ohledu na jeho potřeby a zájmy.